Město v krajině nebo spíše „městokrajina“?

2008, příspěvek na konferenci Dny SZKT v Luhačovicích

Co je dnes krajinou? Vyslovíme-li slovo krajina začnou nám na mysli tanout obrazy. Možná trochu idylické a romantické. U nás to budou mírně zvlněné svahy s poli a loukami, remízky, místy chomáče lesů a sem tam semknuté vesničky s věžemi kostelů na obzoru. Aleje lemující cesty, rybníky s odlesky hlubokých hvozdů, kapličky na rozcestích pod košatými korunami vzrostlých lip a lavičkami vybízejícími k posezení a výhledu do krás okolní krajiny, kam harmonicky zapadají lidská sídla. Ať tak či onak, vždy v oněch obrazech bude krajina člověkem upravená. Pravá divočina u nás dávno zmizela. Čím to ale, že zásahy člověka do krajiny z dřívějších dob obyčejně vnímáme jako krásné, zatímco dnešní zásahy jaksi podvědomě považujeme za nesprávné? Kde se ztratila harmonie a přirozenost? Není to tím, že nám ona původní krajina doslova mizí před očima a plíživě se mění v jakousi „městokrajinu“, v město, které se rozhodlo odejít do krajiny?

Opravdu, není to ani město, ani vesnice, natož volná krajina, v čem dnes žijeme – je to současná sídelní kaše, která na našich idylických obrazech začíná kynout. A právě ona idylická představa o bydlení v idylickém obraze je silným voláním Syrén, které láká k odchodu na okraje měst. Logicky se tím původní obraz ničí a hranice nenarušeného se posouvá dále a dále od center až se města začínají mezi sebou spojovat. Území mezi nimi zaplavuje překvapivě rovnoměrně namíchaná a rozvařená řídká kaše domků, výrobních a prodejních hal, nadjezdů a podjezdů, světelných křižovatek, čerpacích stanic, hald stavebního materiálu, nových i zrezivělých plotů, odpadků v přerostlé trávě, vlajících igelitů na větvích náletových keřů, překrývajících se reklamních panelů, špíny a bláta na cestách a někdy i roztroušených stromů. Nezměnil se jen stav krajiny, ale i způsob, jak ji dnes zpoza volantu přes čelní skla rychle jedoucích vozů vnímáme.

Rozmach měst a jejich předměstí
Jsme svědky velkých společenských změn. Dnes poprvé v lidské historii žije většina obyvatel na planetě ve městech a na předměstích. V Evropě bude v příštích desetiletích takto žít dokonce 80 až 90 % populace. Největší přírůstky obyvatel zažívají právě předměstí, zatímco venkov a centra měst se vylidňují. V původně zemědělské krajině, která se přetavuje v sídelní kaši, dnes žije zhruba 2/3 Evropanů. Ač se u nás a obecně i v Evropě nijak zásadně nemění počet obyvatel v jednotlivých zemích, narůstají nároky na zastavěnou plochu sídel dramatickou měrou. Jen mezi lety 1990 až 2000 bylo v Evropě podle Evropské agentury pro životní prostředí zastavěno 800 000 hektarů volné půdy. To odpovídá dokonce trojnásobku rozlohy dnešního Lucemburska. Například v Německu se dnes každou vteřinu zastaví zhruba 10 m2 volné krajiny. Česká Republika se těmto trendům logicky přizpůsobuje s tím rozdílem, že stinné stránky tohoto rozvoje jsou v západních zemích známé.

Mluví se o tom, že sídelní kaše je energeticky nejnáročnějším způsobem výstavby lidských sídel a tím je bezpochyby v rozporu s principy trvale udržitelného rozvoje. To je dáno právě plošnou náročností, která je nákladná na výstavbu i samotný provoz. Architekt Richard Rogers například zmiňuje, že každý nový dům postavený mimo rámec města stojí daňové poplatníky 40 000 liber navíc oproti tomu, kdyby byl usazen ve městě. Dále je evidentní, že sídelní kaše segreguje sociální skupiny, je nespravedlivá v rozdělování veřejných rozpočtů, ohrožuje zdraví obyvatel, způsobuje dopravní problémy, ničí veřejné prostory a v neposlední řadě ztěžuje až téměř znemožňuje tvorbu místa. Rozvoj sídelní kaše má pravděpodobně vliv na klimatické změny a způsobuje závislost na automobilu jako jediném možném dopravním prostředku. Tím si nárokuje přísun paliv a nepřímo ovlivňuje mezinárodní politiku kolem jejich zdrojů. Argumentů, proč se řídkou zástavbou vážně zabývat je více než dost.

Je dobré stavět řídce?
Základní otázka zní: Proč dnes stavíme domy tak daleko od sebe? A na ní se hned v závěsu nabalují další: Musí to tak být? Je to výhodné? Nespočívá kvalita spíše v prostorové blízkosti? Není lepší zahustit zástavbu a ponechat tak místo volné krajině? Než se pokusíme nalézt a zformulovat odpovědi, vraťme se v čase zpět do období průmyslové revoluce. Předměstí sice již dávno existovala, ale právě v této době zažívala nebývalý rozmach. Zemědělství přestávalo být lákavé a do měst se hrnuly davy lidí za štěstím a vidinou lepšího živobytí. Ve městech však našli čadící továrny, špínu a nuzné podmínky dělnického stavu. Prostředí jak stvořené pro utopické myslitele a jejich představy o dokonalém uspořádání světa. Jedním z nich byl i londýnský stenograf Ebenezer Howard, jehož jméno je známé v souvislosti s hnutím tzv. zahradních měst. Hlásal, že je zapotřebí jít pryč z měst, snížit hustotu osídlení a roztáhnout se do krajiny novým a lepším způsobem, než tomu bylo u všech tradičních měst. Obdivoval venkov a nesnášel město, tušil však, že město má své klady a tak vynalezl nový pojem „town-country“ (město-venkov). Jak přesný pojem Howard zvolil a jak dokázal odhadnout směr vývoje! Dnešní periférie, které požírají krajinu, jsou právě tímto hybridem. Ani město, ani venkov. Jenže utopista Howard si představoval, že se z obojího spojí to lepší, ne to horší.

Staré město, špatné město?
Zhruba od té doby se ujal společenský konsensus, že je dobré jít bydlet z města ven. Naplno se rozjel boj za provětrání a proslunění. Pozornost se soustředila na volné pole a louky. Architekti a urbanisté byli v názoru na dosavadní města zajedno. Brali je za starý krám, který by bylo nejlépe vyhodit a postavit si města nová a lepší, které splní nejpřísnější hygienické nároky a která budou po technické stránce mnohem lépe fungovat. Snad nejslavnější z moderních architektů Le Corbusier později dokonce označil tradiční ulici za nepřítele města! Stavěl nádherné domy, ale městům nerozuměl. Přesto se jeho představy o městech budoucnosti jako obrovských solitérních stavbách uprostřed parků na troskách původních měst, v různé formě degradace původních idejí, realizovaly po celém světě.

Zahušťovat a míchat!
Aby se příměstská krajina mohla zlepšit, musíme v první řadě uvěřit, že je to možné. Uvědomit si, že sídelní kaše nevznikla sama od sebe, ale je nechtěným důsledkem lidského chování. Periférie můžeme ztěží vnímat jako jakési svébytné entity a posuzovat je jinak, než města. Daleko nosnější je brát je jako nedokončené, nehotové části měst. Vždyť jim také pokaždé někde něco důležitého chybí, za čím musí jejich obyvatelé cestovat jinam. Z neznalostí pramení řada špatných dílčích rozhodnutí, jež sídelní kaši dále rozvařují a přidávají jí další suroviny. Chtě nechtě se dnes vezeme na globální vlně, a nezbývá nám, než sledovat dění ve světě. Zatímco se v západních evropských zemích urbanisté přiklánějí k zahušťování a míchání funkcí u nás je stále v kurzu řídké stavění a monofunkční plochy a to s téměř nadšeneckou představou, že se tím zemi prospívá. Opak je pravdou! Zkuste si dnes postavit dům se supermarketem v přízemí, kancelářemi v patře a bydlením ve vilách na zelené střeše. Krásný příklad, jak lze skloubit vily se zahradami s obrovskými stavbami hal, které jinak hyzdí krajinu. Smíšené funkce vám připustí jen v centrech měst, ale tam vás zas vyženou s objemem. No a mimo město – tam jste úplně skončili. Nepustí vás ani funkční využití, natož regulace objemu. Pak zkusíte čistě bytový dům, abyste dostáli požadavkům územního plánu a brzy toho kvůli všem možným obstrukcím stejně necháte a půjdete raději sázet rodinné domky za město, kde vás uvítají s otevřenou náručí!

Sociolog Henri Lefèbvre označuje soudobou společnost vzešlou z dob průmyslové revoluce jako městskou. Je proto otázka, proč se všemožně městskosti bráníme, je-li nám měšťanům dnes přirozená. Stejně tak přirozená, jako bývala dřívějším zemědělcům kulturní krajina. Městskost spočívá v hustotě a různorodosti. Jsme-li měšťany, je pro nás přeci pohodlnější, máme-li vše, co potřebujeme po ruce. Ať je to práce, kultura, sport, obchody nebo lékař, škola, městský park či kavárna nebo restaurace. Dnes je to skoro luxus dojít si někam pěšky, nebo dojet na kole, neřešit pořád, kde zaparkuji a stresovat se v zácpách. A navíc je to pro daňové poplatníky daleko levnější a pro všechny tudíž šetrnější k životnímu prostředí. Nejde jen o hluk a výfukové plyny, ale o nepředstavitelně nákladné dopravní stavby, které řeší stejně jen zástupný problém vyvolaný řídkým osídlením. Udržíme-li města kompaktní, zůstane nám také místo pro volnou krajinu a někdy i divokou přírodu. Stávajícím tempem může být brzy celá Evropa pokryta sídelní kaší. Proto platí zahušťovat a míchat! Stačí opravdu málo. Má-li běžná kolonie rodinných domků hustotu osídlení 15 až 30 obyvatel na hektar, kde jsou lidé závislí na automobilu, tak už pouhé zvýšení hustoty na zhruba 100 obyvatel na hektar je onou kritickou hustotou, kdy má pro obchodníka smysl otevřít krám, kdy začne fungovat veřejná doprava, kdy se začnou rozvíjet cíle pro pěší, kdy se veřejné prostory mohou proměnit v bezpečené, příjemné a obyvatelné. A toto vše lze zařídit dokonce i se soukromými rodinnými domy s vlastními zahradami. Jen je zapotřebí stavět je do uliční čáry, zahušťovat a míchat funkce, které bydlení neruší, ale naopak mu prospívají! Pak může opět člověk začít pracovat tam, kde bydlí, jak tomu bývalo po tisíciletí.

6. října 2008
Pavel Hnilička

Město v krajině nebo spíše „městokrajina“?: příspěvek na konferenci v Luhačovicích, Dny SZKT 2008