O studiu na ETH Zürich

2006, časopis ERA21

O absolvování pražské fakulty architektury ČVUT jsem na plný úvazek pokračoval v práci atelieru, kde jsem předtím vypomáhal jako student. Ač s diplomem v ruce, nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych se měl ještě učit a dost možná, že to byl i pravidelný životní rytmus zaměstnance, co mě vypudilo do světa. Chtěl jsem zkusit postgraduální program na nějaké škole, kde se “vaří” architektura. Moje první kroky vedly do mého mateřského ústavu do oddělení pro zahraniční styky. V úředních hodinách jsem se asi napodruhé probojoval k paní, která tyto záležitosti měla na starosti. Pln očekávání jsem se zeptal, kam bych se mohl vypravit. “Teď tu nic nemám, přijďte za půl roku, to zas budeme něco vypisovat” zněla stručná odpověď. Musel jsem paní velmi dlouho přemlouvat, než pochopila, že mě zajímá právě “to”, co se bude vypisovat, než že bych se eventuelně někam zapsal. Nakonec jsem pochopil, že tudy cesta do světa nevede a zasedl jsem k internetu.

Velice příjemně mě překvapilo, že řada zahraničních škol vstřícně nabízí postgraduální programy pro cizince a že si žadatel může vyřídit veškeré formality přímo sám. Vybral jsem několik škol a začal zkoušet napřed tu, kam se mě chtělo nejvíc: ETH Zürich. Ve Švýcarsku jsem byl předtím již několikrát obdivovat přírodu a mistrná díla současné architektury. Tak jsem připravil všechny formality, sepsal téma budoucího projektu a podal přihlášku na program Wohnen u profesora Dietmara Eberleho. Ten si mě po měsíci pozval na pohovor a rovnou přijal. Za půl roku jsem měl začít. Měl jsem obrovskou radost, kterou kazila jen dotěrná otázka, jak to celé zaplatím. Počítal jsem, kolik let bych se svým tehdejším platem splácel půjčené peníze, až mě přepadly chmury. Na ETH ovšem existoval systém stipendií, které se málo udělují cizincům, a ještě méně těm, co se hlásí na postgraduální program.

A tak jsem na jaře 2001 nastoupil, aniž jsem věděl, jestli se nebudu muset zase vrátit. Za dva týdny, jsem dostal stipendium a od té doby, jsem si připadal jako v říši snů. Skoro půl roku mě trvalo, než jsem si zvykl na to, co ostatním studentům přišlo normální.

Eidgenössische Techniche Hochschule (ETH) je velká instituce, která působí nejen v Curychu, ale i v Lausanne či Basileji a má mnoho fakult. Od chemie, fyziky nebo informatiky a stavebního inženýrství až po architekturu. Je to instituce společná všem kantonům a těší se velké společenské i finanční podpoře, díky níž je na špičkové světové úrovni.

Fakulta architektury leží na kopci zvaném Hönngerberg spolu s dalšími fakultami. Soubor budov by se časem měl proměnit v kampus. Už nyní je na místě řada malých obchodů a kaváren, kde bují společenský život. Obzvlášť v létě jsou venkovní stolky doslova v obležení. Škola samotná je výborně vybavena. Hned u vstupu je velká plocha, kam se promítají akce, které na ETH probíhají. Je tu nepřeberná nabídka skvělých přednášek a seminářů mimo rámec běžné výuky. Ve výstavním sálu a v prostorné hale jsou téměř každý měsíc architektonické výstavy. V patře nadmíru vybavená knihovna, která je navíc knihovnicky propojená po celém Švýcarsku systémem Nebis, takže si čtenář, může objednat knihy z různých knihoven. Vedle knihovny jsou sály zhruba s padesáti počítači a tiskárnami, které jsou většinou z půlky volné, protože studenti mají své notebooky s bezdrátovým přenosem dat na školní síť. Samotné ateliery jsou obrovské prostory, kde vládne pravý studentský tvůrčí nepořádek a pracovní atmosféra. V práci se studentům ve škole nebrání, naopak, každý má svůj stůl a může přijít, kdy potřebuje. Brány školy se uzavírají po půlnoci, nicméně není problém přijít i později nebo o víkendu, protože každý student má kartu, kterou si může otevřít. Rozpracovaný projekt si ovšem také může uložit na školní server, ke kterému se přes internet dostane odkudkoli.

V samotném technickém vybavení ovšem věhlas školy nevězí, ten je v lidech. Škola se snaží získat k sobě učitele – architekty, kteří své žáky učí na základě svých bohatých zkušeností a znalostí v oboru. Můžete zde například potkat José Luis Matea, Jacqua Herzoga, Marca Meiliho, Dietmara Eberleho či Hanse Kollhoffa, dříve zde učil mimo jiné Luigi Snozzi nebo Aldo Rossi. Studium je strukturované zejména podle profesorů, ke kterým se žák hlásí na studijní bloky. Vedle toho žáci pochopitelně navštěvují společné předměty, ale hlavní ideou je práce v atelieru. Každý z profesorů tak vede tým asistentů organizujících výuku a řadu dalších doprovodných akcí jako jsou výstavy, vydávání publikací a výlety. A tak se například každý semestr ve vyhrazeném týdnu objeví nabídka až třiceti cest po celém světě, protože většina profesorů pořádá cesty za architekturou.

Ač se zvenčí může škola jevit jako místo, kde se pěstuje jednotný styl, jak jsem u nás slýchával, není tomu tak. Jednotný a společný je možná švýcarský smysl pro detail, kvalitu a pečlivost, jinak je až překvapující, kolik pohledů na svět se na tuto akademickou půdu vejde. Škola je především otevřená a svobodná. A právě v čilé výměně názorů a myšlenek ve vzájemném respektu a úctě k druhému je skryté tajemství tohoto centra vzdělanosti.

Na školu vzpomínám velice rád. Své diplomní téma jsem po návratu ještě dva roky přepracovával až z toho vzešla knížka Sídelní kaše, otázky k výstavbě kolonií rodinných domů, kterou minulý rok na podzim vydalo nakladatelství ERA. Studium v Curychu mě také dodalo odvahu otevřít vlastní kancelář. A tak se dnes vedle svých drobnějších vlastních projektů stále učím spoluprací s architekty Baumschlager Eberle na domech, které připravujeme v Praze.

Pavel Hnilička

V Praze, 20.01.2006

Studium na ETH Zürich: ERA 21, Zahraniční školy očima českých studentů, 1/2006, str. 61-62