Gion Antoni Caminada in Prague

Gion Antoni Caminada in Prague: ERA 21, 3/2005, p. 6 (in Czech)

Letos v březnu přijal pozvání od občanského sdružení Kruh architekt Gion Antoni Caminada a přednesl v rámci cyklu “Napříč švýcarskou architekturou” svůj příspěvek pod názvem: “Hledání na periférii – prostory, domy a příběhy”. Prostor NOD Roxy byl jako obvykle při známých večerních přednáškách Kruhu zaplněn tak, že si posluchači téměř stáli na hlavách.

Architekt Caminada patří mezi současné mistry švýcarské stavitelské kultury a jeho tvorba si již získala značný mezinárodní ohlas. Jeho dílo je spjaté s jeho rodištěm, s malou zapadlou horskou vesničkou Vrin téměř na konci údolí Val Lumnezia v kantonu Graubünden. Narodil se zde v roce 1957, vyučil se stavebním tesařem, a poté navštěvoval uměleckoprůmyslovou školu. Stejně jako jeho vrstevníky, i jeho to však současně táhlo z hor do měst, proto se vypravil na postgraduální studium na školu architektury ETH v Curychu. Po celou dobu cestování a studií se však stále cítil být občanem Vrinu, a tak po studiích nezůstal ve městě jako mnozí z jeho generace, ale vrátil se zpět do rodné vsi, kde si založil vlastní architektonickou kancelář.

Vesnička Vrin, kde hlavním zdrojem obživy bylo vždy zemědělství, zažívala tou dobou značný úpadek. Mezi lety 1950 až 1990 klesl počet obyvatel téměř na polovinu. Mladí lidé houfně odcházeli do měst za prací a obyvatelstvo výrazně zestárlo. Připočteme-li fakt, že úroveň tehdejší zemědělské produkce byla navíc velmi zaostalá, byl život vesnice na pokraji ekonomického krachu. Proto se Caminada aktivně zapojil do politického dění v obci a spolupracoval na strategiích pro zastavení odlivu obyvatelstva a pro zlepšení hospodářské situace obce.

Koncepce obsahovala zejména nové členění a využití pozemků, založení nových cest a dále rekonstrukce, přestavby, dostavby a novostavby nových hospodářských a obytných budov, díky nimž by se zemědělská produkce mohla opět vzpamatovat. Ekonomický úspěch v zemědělské malovýrobě mohlo přinést pouze ekologické hospodaření šetrné k přírodě. Vzhledem k velmi nízkému podílu příjmu z turismu, který je jinak v řadě alpských vesnic podstatným zdrojem financí, zůstává ve Vrinu jako hlavní téma zemědělství.

Cílem koncepce bylo zachovat charakter okolní krajiny a kompaktní obraz horské obce, a zároveň ji přivést opět k životu. Jedním z předpokladů bylo zachování tradiční vzájemné vazby obytného domu, stájí a zahrady. Tím se práce může vykonávat ve vsi na jednotlivých statcích a ne mimo její hranice, jak to většinou bývá v halách velkých zemědělských družstev na okrajích vsí. Caminada nejenže připravil ve spolupráci s mnoha odborníky zastavovací a regulační plán obce, ale byl sám iniciátorem a koordinátorem stavebních akcí, motivoval stavebníky, inženýry a mnohé ostatní, kteří společně pracovali na obnově vesnice. Caminada rozumí stavitelství především jako kulturní úloze, kterou pečlivě a přitom souhrnně zpracovává. Architektura pro něj v žádném případě není pouhou estetikou vytrženou z kontextu, ale je to navíc otázka politická, sociální a ekonomická, a vybízí tak k mezioborové diskusi. Zásadní přínos Caminadovy tvorby je právě v jeho všestranném přístupu k problému stavitelství, které neredukuje do polohy estetismu, ale naopak otevírá stavitelství jako otázku společenskou. Tento otevřený přístup dokázal své a vesnička Vrin je nyní vzorem, jak obnovovat venkov. Práce obce byla oceněna více než 15 různými cenami za architekturu, ekologické hospodaření, územní plánování, a mezi jinými také Wakkerovou cenou památkové péče v roce 1998 a cenou Arge-Alp-Preis v roce 2004.

Úsilí o rozkvět obce umožnilo Caminadovi vyprojektovat a realizovat celou řadu staveb, které vesnici dobře doplňují a zároveň jí dávají novou tvář, která je plně v souladu s tradičním rázem a zároveň inovační a soudobá. Vedle již zmíněných staveb pro zemědělství, jako jsou stáje, stodoly anebo jatka postavil ve Vrinu společenský dům, polyfunkční sál, obytné domy, pohřební kapli, ale i například telefonní budku. Postupem času realizoval i řadu staveb v okolí – například školu v Duvinu, dívčí internát u kláštera v Disentisu, nebo přestavbu hotelu ve Valsu. Jeho architektura je skutečně moderní a nehistorizující – v tom smyslu, že pravdivě odpovídá dnešní společnosti a dnešním potřebám a nikoli tomu, co už je dávno pryč. Porozumění tradici pro něj není, jak říká, nostalgicky vytáhnout ze sklepa starou almaru a oprášit ji, ale naučit se a poznat staré postupy, abychom je mohli poupravit, vylepšit a lépe používat. Tradice je zdroj zkušeností pro naše současné zadání. Bez ní se vláčíme ve vzduchoprázdnu a nemáme na co navázat. Caminadovy domy jsou nádherné svojí prostotou a jednoduchostí, nikoli však ve smyslu bezduchosti, ale v soustředění se na to podstatné při stavbě domu a vynechání balastu a zbytečností, kterými nás zaplavuje dnešní spotřební kultura. Z jeho domů září vnitřní síla. Dává důraz na materialitu a na tělesnost. Ač je jeho základním materiálem masivní dřevo složené z tyčových prvků, působí jeho domy kompaktně a celistvě, jakoby je Caminada vytesal z jednoho kusu skály. Prvky jsou skládány zcela logicky a přirozeně. Spoje a přesahy jsou viditelné tak, jak si vyžaduje stavitelská skladebnost, a z jejich nemaskovaného napojování se stává sochařská práce. Dům už nepotřebuje žádné další ozdoby.

Caminada vychází z tradičního stavitelství. Jeho první stavby byly ještě hodně svázané se zaběhaným pojetím, až postupem času, jak poznal stavitelské umění na vlastních projektech a realizacích, se jeho tvorba přetavila do svébytného, až sochařského, pojetí, které současně dokáže dobře naplnit dnešní požadavky na fungování domu. Pochopitelně už jen z hlediska tepelné techniky dnes nelze stavět tradiční srub. Caminada volí princip dvou stěn skládaných z masivu většinou čtvercového průřezu 10×10 cm, mezi nimiž je výplň tepelné izolace. Hranoly jsou skládány na sucho a zpevněny dřevěnými kolíky, které jsou vždy o trochu širší než navrtané otvory, aby se daly natlouct. Z jednotlivých dílů se tak stává pevná kompaktní konstrukce. Vyloučení lepidel a tmelů umožňuje dřevu, aby jako živý materiál mohlo pracovat a dům nepraskal. Oblíbeným materiálem architekta je modřín. Z místních dřevin nejlépe odolává změnám počasí a je z něj také postavena většina domů v okolí. Caminada jej nechává navenek bez povrchové úpravy, stejně jako se to dělalo dříve. Nové stavby napřed svítí čerstvým dřevem, pak dřevo mírně zešedne, až nakonec dostane tmavou, téměř černou, barvu a spojí se s původní historickou zástavbou. Používání přírodních materiálů, jako je dřevo a místní kámen, není jen požadavkem estetiky, aby si nové rozumělo se starým, ale má i další dopady. Stavění a obstarávání materiálů dává práci místním a šetří kilometry nákladních aut, která ne vždy smysluplně brázdí Evropou.

Caminada domy sestavuje z jasně vymezených prostorů, které mají svůj charakter. Nestaví “volný plán” plynoucího prostoru, ale různá místa v domě. Základ k tomuto postupu tvorby místa najdeme u Christiana Norberg-Schulze, ten místo vysvětluje za pomocí kategorie prostoru jako základní trojrozměrné dimenze a charakteru jako souhrnu jeho vlastností. V dívčím internátu u kláštera v Disentisu navrhl Caminada na každém patře komunikační prostor jako místo setkávání, na nějž jsou napojeny jednotlivé pokoje se svým zázemím. Není to jen chodba pro čistou funkci dopravy, ale solidně tvarovaný prostor určený k obývání, s pěknými místy k sezení. Uprostřed domu u schodišťového jádra jsou dokonce niky na sezení s polštáři na masivním, v zimě vyhřívaném, mosazném plechu. Každý z těchto společných prostor se po jednotlivých patrech otáčí velkým oknem s výhledem na různou stranu, takže člověk jednoduše pozná, v kterém patře se zrovna nachází. Zvnějšku kompaktní nenápadná stavba v sobě skrývá tajemství a dobrodružství.

Cílem Caminadova úsilí je, aby jeho domy dobře sloužily svým obyvatelům, ti si je oblíbili sžili se s nimi a vzali je za své. Krásný příklad si můžeme ukázat na obyčejné telefonní budce. Caminada mohl jako architekt obce jednoduše objednat typovou budku u švýcarského Telecomu, jenže se mu žádná nezdála pro horskou ves vhodná. A tak navrhl jednoduchou dřevěnou stavbu z masivního dřeva s krytou lavicí, kde se může schovat i náhodný turista před bouřkou, nebo místní mládež při rozpuku pubertálních citů. Z obyčejné telefonní budky se stalo místo, které mají lidé rádi.

V Praze 03.05.2005
Pavel Hnilička

Gion Antoni Caminada v Praze: ERA 21, 3/2005, str. 6