Population density as a question of the housing quality

Population density as a question of the housing quality: ERA 21, 4/2003, p. 43 (in Czech)

Exodus na předměstí

Prostorové bujivé rozpínání měst do volné krajiny (tzv. urban sprawl) se dnes již stalo běžným jevem. Okolí většiny měst v rozvinutých zemích se nezadržitelně zalévají jakousi homogenní velmi řídkou “polévkou” suburbánní výstavby, která vykazuje velmi nízké hustoty osídlení. Rozpoznat hranice, kde současná města končí a kde začínají je dnes pomalu nemožné. Neuměřená spotřeba ploch pro výstavbu je oprávněně spojována především s otázkami ekologickými. Podle odhadů je více než 60 % celkové světové vyrobené energie spotřebováno na výstavbu a údržbu lidských sídel. Z možných způsobů zastavění je “urban sprawl” bezesporu tím materiálně a energeticky nejnáročnějším. Už jen hlediska výstavby a fungování veřejné infrastruktury a dopravy. Čím je plocha města větší, tím rostou jeho stavební a provozní náklady dopravních cest, veřejných prostranství, zeleně a veškeré technické infrastruktury. Extrémním příkladem je Los Angeles, kde zhruba polovinu plochy města zabírají dopravní stavby. Hustota osídlení mimo jiné vyjadřuje to, na kolik obyvatel se tyto náklady rozdělí.

Koncem 19. a začátkem 20. století se stále silněji prosazovaly ideje hlásající cestu pryč ze špinavých průmyslových měst za jeho okraje, do zeleně, za sluncem a zdravým vzduchem – ideje programově bojující za rozvolnění zástavby. Problém dnešních dnů je přesně opačný. Ředění zástavby není možné donekonečna. Překročením určité meze se kvalita bydlení na okrajových částech měst začne rapidně zhoršovat. Při posuzování kvality bydlení není možné brát v úvahu pouze obytnou jednotku jako takovou bez širších vztahů k sídelnímu celku. Typus samostatného domu s pozemky pro vlastní obživu jeho obyvatel je v postindustriální společnosti pouze výjimkou. Současný dům je daleko více závislý na svém širším okolí, stejně jako jeho obyvatelé, kteří jsou nuceni svá obydlí daleko častěji opouštět. Zhuštění zástavby znamená zvýšení kvality bydlení tím, že to, co je na sobě navzájem závislé se k sobě prostorově přiblíží. To se zdá být celkem přirozené a logické, pokračování ve výstavbě “urban sprawl” však vzdálenosti, které je nutno denně překonávat dále prodlužuje. Život v dnešní postindustriální společnosti je ve své podstatě městský. Sociolog Henri Lefebvre dokonce přímo používá označení pro společnost vzešlou z procesu industrializace termín “městská společnost”. Je-li společnost městská, pak by jí měla odpovídat i zástavba krajiny městským charakterem, stejně jako venkovská zástavba odpovídala svým charakterem tehdejšímu způsobu života. Venkovská zástavba však paradoxně může často vykazovat vyšší hustoty osídlení, než současné kobercové zástavby rodinných domů. Prostorová blízkost je právě oním městským charakterem. Bez určité hustoty osídlení není možné vytvořit urbánní prostor, jak ostatně plyne z pojmu urbanita.

Tvorba místa

Od počátku minulého století se všeobecně rozšířilo vnímání prostoru, který je mimo vnitřní prostory domů, jako všeobjímajícího plynoucího prostoru, jako prostoru jednolitého, který je stejný ve městech mezi domy i ve volné přírodě. Venkovní prostor je dále vnímán jen jako to, co je “venku”, bez dalších rozlišujících charakteristik. Konceptu otevřeného prostoru odpovídá snaha moderny uvolnit dům ze zástavby, která byla tou dobou vnímána jako stísněná, osvobodit jej a usadit do volně plynoucího prostoru. Neúměrný zájem o samotnou jednotku domu jako takovou a opomíjení venkovních prostorových kvalit vedly ve svém důsledku k tomu, že venkovní prostor je vnímán jako odpad, jako něco, co zbude.

V přehlížení existence rozlišujících kvalit venkovních prostor tkví jeden z hlavních problémů neutěšeného stavu současné periferní zástavby. Samotné domy mohou být dobré, ale tím, jak jsou postaveny, v naprosté většině beze vztahu k tvorbě veřejných venkovních prostor, nemohou nikdy být v širší zástavbě harmonickým celkem. Základním předpokladem pro tvorbu míst v pravém slova smyslu je především přijmutí faktu, že venkovní prostor existuje, že má své jasné vlastnosti a jméno – tudíž, že existuje (jako např. ulice, náměstí, cesta, náves, alej, park, zahrada…)

Tvorba místa předpokládá chápat člověkem uměle vytvářená místa jako systém na sebe navazujících míst s určeným prostorem a rozdílným charakterem, jako “urbánní interiér”. Stejně jako člověk potřebuje místa v domě s různými prostorovými a charakteristickými kvalitami, potřebuje je i mimo dům, neboť se jeho život neodehrává jen uvnitř domu, ale také uvnitř světa.

Zhušťování

V oblastech s nízkými hustotami osídlení lze veřejné venkovní prostory jen stěží smysluplně vytvářet a ještě hůře o ně pečovat. Zvyšování hustoty osídlení však neznamená pouhé navyšování pater domů. Poměr mezi podlažností a hustotou osídlení není přímo úměrný, tedy alespoň za předpokladu dodržení zásad stejného dostatečného denního osvětlení pro všechny bytové jednotky. Přímá úměra platí, jak dokazuje ve své studii architekt Roland Rainer, pouze do výšky čtyř pater. Dalším zvyšováním podlažnosti od čtvrtého patra výše, se natolik rozšiřují vzájemné odstupové vzdálenosti mezi domy, že výsledná hustota osídlení téměř nenarůstá. Toto zjištění bylo mimo jiné v sedmdesátých letech silným argumentem proti výstavbě rozsáhlých sídlišť s výškovými budovami.
Hustotu osídlení autor považuje zejména jako hodnotu kvalitativní, jako předpoklad kvality městského bydlení. Hustotu osídlení chápe spíše jako “hustotu prožitků” v protikladu vůči prázdnotě a monotonii. Přestože je možné určité nebezpečí manipulace s čísly vytrženými z kontextu, je obecná debata o hustotě osídlení ve spojitosti s kvalitami bydlení nadmíru potřebná. Potřebná především proto, že kvalita bydlení, o kterou je v posledku usilováno, je do vysoké míry určena právními normami, které hustotu osídlení přímo či nepřímo předepisují. Jsou-li stavební zákony, územní plány a další zákonné nástroje nastaveny na nevhodnou úroveň, nelze pak jednotlivým projektem dosáhnout lepších kvalit. Proto je nutné tyto často nepřímé podmínky, ale především jejich působení v reálné výstavbě, zkoumat s ohledem na to, jaký mají vliv na výslednou hustotu osídlení. Jinak totiž jednotlivé normy, ač původně zaváděné s jasným účelem zvyšování kvality bydlení, začínají ve svém součtu zamýšlenou kvalitu výrazně omezovat.
Zhuštění zástavby znamená rozumnější využití půdy, se kterou nelze v žádném případě zacházet jako s bezedným zdrojem. Hranice současných měst by měly zůstat zachovány. Další výstavba by neměla donekonečna pokračovat za jejich okraje, ale naopak směrem dovnitř: při vymezení a ochránění parkových ploch zástavbou ”území nikoho”, vyplňováním prázdných míst, přestavbami a zhušťováním. Postupným přetvářením předměstského prostoru na městský. Program výstavby měst musí probíhat na principu zhušťování a zintenzivňování.

Měření hustoty osídlení

Hustota osídlení není údajem zcela jednoznačným (oproti např. plošným mírám apod.). Stejná čísla často hovoří o jiných skutečnostech. Stejné skutečnosti jsou často vyjádřeny za pomoci různých metod a tudíž i jinými čísly. Navíc každá země nevede stejným způsobem statistické údaje, ze kterých lze hustotu osídlení vypočítat. Nejčastěji se pojmem hustota osídlení rozumí poměr mezi počtem obyvatel (ob.) a velikostí území (v ha), na kterém tito lidé bydlí, vyjádřeno jako ob./ha. Tento údaj určuje ovšem pouze tzv. “noční” hustotu, tedy počet lidí, kteří na daném území nocují (počet úředně přihlášených obyvatel v daném místě). Oproti tzv. hustotě “denní”, která vypovídá o všech lidech vyskytujících se na daném místě v dané chvíli. Toto množství je však jen velmi obtížně zachytitelné. K počtu přihlášených obyvatel sice lze připočítat významný podíl pracovních míst, pak už se lze však jen odhadovat. Tato “denní” hustota je velmi proměnlivá především v centrech měst, která často vykazují relativně nízkou hustotu osídlení, ač by se možná intuitivně očekával opak. Pro posuzování okrajů měst je však přesnější uvádět tzv. “noční” hustotu osídlení, která více odpovídá úvahám o kvalitě městského bydlení.

Dalším důležitým údajem je hustota zastavění. Představuje poměr mezi plochou pozemku a celkovou hrubou podlahovou plochou domu. Tato hodnota hraje v debatě o zhušťování také významnou roli, navíc proto, že její hranice často bývá zákonně určena. V úvaze o urbánních kvalitách je však přínosnější posuzovat hustotu osídlení před hustotou zastavění, protože problematickými jsou právě ty části měst s nízkou obydleností. Navíc se průměrná obytná plocha na jednoho obyvatele v různých zemích značně liší. Stejné využití půdy tak hovoří o jiném počtu obyvatel na hektar. V Německu se například nyní počítá zhruba se 35 m2 čisté obytné plochy na osobu, ve Švýcarsku dokonce až s 50 m2 na osobu. Průměrná obytná plocha na jednu osobu se navíc výrazně mění v průběhu času. Při výpočtu hustoty osídlení je nutné vycházet z dostupných statistických údajů. Jedním z nich bývá i počet obytných jednotek v určité oblasti. Pak ovšem vyvstává otázka, kolik obyvatel se má na jednu obytnou jednotku počítat. Tento počet se jednak liší v různých zemích a městech, podstatně se mění ale také s časem.

Už jen z výše uvedeného výčtu faktorů ovlivňujících číselné vyjádření hustoty osídlení vyplývá, nakolik je tento údaj odvislý od způsobu výpočtu. Další z faktorů ovlivňujících přesnost je měřítko vybírané oblasti a způsob jejího ohraničení. Obecně platí, že čím větší je oblast vybrána, tím je měřená hustota osídlení menší. Bereme-li v potaz celé město, přibývají tak plochy pracovních míst, parků, veřejných budov, dopravních staveb atd., které se zpravidla do výpočtu hustoty osídlení samotných obytných celků nezahrnují. I zde je ale otázkou, zda jsou do celkového součtu zahrnuty plochy vnitřních komunikací a jiná veřejná prostranství. Nejmenším prvkem pro měření je stavební parcela obytného domu samotná, kde je hustota osídlení nejvyšší, neboť plochy komunikací odpadají.

Způsob výběru posuzovaného území je neméně problematický. Zjednodušeně řečeno se v zásadě uvažuje o plochách “netto”, které zahrnují pouze plochy stavebních parcel, a o plochách “brutto”, které zahrnují vedle ploch stavebních parcel také plochy komunikací a další, např. plochy veřejné vybavenosti aj. Pro vzájemné posuzování hustoty osídlení je však nutné předem přesně určit, kde se nachází hranice města, respektive posuzovaného území. Budeme-li vycházet z administrativních hranic, mohou dvě oblasti stejné plochy vykazovat stejnou hustotu osídlení, ač jedna je přitom hustší, než druhá. Jedna oblast může být částečně hustě zastavěna na jednom místě, s významným zastoupením parkových ploch, a druhá oblast pak zastavěna řídce po celé své ploše. Existují též metody eliminující tento nedostatek. Podle předem daných pravidel se vybere tzv. typické menší ohraničení pro obě oblasti, podle kterého se potom provede výpočet. Uváděný případ by pak byl řešen vymezením menší oblasti s charakterem “zastavěnosti”. První oblast by pak vykazovala větší hustotu osídlení, než druhá. Tato metoda je však velmi snadno manipulovatelná.

Přes všechny nesnáze se stanovením hodnoty hustoty osídlení je tento údaj velmi cenný, a to i přesto, že je nutné k němu přistupovat s určitou rezervou. Naprosto exaktní měření není také na tomto místě podstatné. Dnešním tématem není, zda má některá oblast hustotu osídlení 10 nebo 15 ob./ha. Dnešním tématem je skutečnost, že městem jsou stále označovány oblasti, kde žije až o 7000 % méně obyvatel na ha, než tomu bylo před necelými sto lety.

Pokus o stanovení přiměřené hustoty

V následujících tabulkách jsou vzájemně porovnány hustotu osídlení podle různých pohledů. Cílem je přispět k debatě o tom, jaká má být přiměřená hustota osídlení. Je jasné, že číselný výsledek nemůže být všeobecně platným lékem na neduhy předměstských aglomerací. Měl by však posloužit jako vodítko při rozhodování konkrétních úloh, jako měřítko pro posuzování. Údaje v tabulkách jsou přepočteny na ob./ha, aby je bylo možné navzájem srovnávat.

Závěrem by nebylo rozumné určit pouze jedno číslo jako přiměřenou hustotu osídlení, kterou by bylo možné doporučit jako jedinou správnou při urbánním plánování periferních oblastí. Lépe je navrhnout ideový program jako posun hodnot hustoty osídlení z 10 – 30 ob./ha na 80 – 100 ob./ha, posun hodnot jako prostředek k výraznému zlepšení kvality bydlení v předměstských oblastech ve smyslu předchozích úvah.

Pavel Hnilička, architekt

V Praze dne 29.července 2003

Hustota osídlení jako kvalitativní otázka bydlení: ERA 21, 4/2003, str. 43